Strach

Mám strach. Z čeho? Já vlastně ani nevím. Je to jen takový pocit okolo žaludku. To všichni známe. Můžeme mít i konkrétní strach. Že na něco nebudeme mít peníze, že přijdeme pozdě do zaměstnání, že nezvládneme maturitní zkoušku, že došlo v lednici pivo, že cokoliv. Ten strach, ať má jakýkoliv původ, je neopodstatněný. Většinou se katastrofické scénáře, které podněcují náš strach, nenaplní.
Tak, proč se strachovat dřív, když se to možná ani nestane? Odložme strach na pozdější dobu, na někdy jindy. A když se to přeci jen stane, tak již strach mít nemusíme. Už se stalo a s tím nic nenaděláme. A když se to přeci stane, tak co? Svět se nezboří, řeka poteče dál, v květnu stejně budou jahody, pošťačka nám donese poštu, sousedův nezvedený synek nám stejně to okno rozbije.
Přece se nenecháme zastrašit nějakým strachem, nebo Vy ano? Já ho již poslal do háje zelenýho a někdy, když jsem sám a nikdo mne neslyší, tak i jinam.

Proč? Protože…

„Proč?“ Ptá se syn. „Protože …“ Odpovídám na jeho otázku. Je to přece ta nejdůležitější otázka, proto odpovídám.
A rodič, přece zná odpověď na jakoukoliv otázku. Zkrátka, ví všechno, umí odpovědět.
Ale …, je to opravdu tak? Po několika „Proč?“ mi dochází vysvětlení, argumenty. Ale později mi dochází, k nemalé radosi syna, že již před několika předchozími „Proč?“ již neočekává moje „Protože…“.
On se bezostyšně baví na můj účet, jak hledám odpovědi na jeho „Proč?“. Moje „Protože…“ jsou stále těžkopádnější a s většími a stále delšími odmlkami, jak usilovně pátrám v paměti na dané téma a snažím se ho přeložit do jazyka, kterým tu pravdu sdělím. A v tu chvíli si uvědomím, jak ho miluji.
Je vtipálek, má smysl pro humor. A to je mnohem důležitější, než jeho „Proč?“ a moje „Protože…“
A teď si představte, že se nejedná pouze o jednoho syna, ale o mnoho dalších dětí.
Již v této hře máte své zkušenosti, ale tu hru hrajete opět a opět s nedočkavým očekáváním, že Vás potomek opět nachytá na švestkách a náramně se baví na Váš účet. A je to úžasné.
Rodiče – užívejte se se svými dětmi, jinak budete velice ochuzeni a ta doba „Proč?“ se již nikdy nevrátí.

Česká knihkupectví nabízejí nacistickou propagandu proti Židům mezi tituly pro děti

V několika českých knihkupectvích je v kategorii titulů pro děti k dostání knížka Jedovatá houba z roku 1938. Jedná se o nacistickou protižidovskou propagandu. Autor například dětem radí, že Židy poznají podle odporného nasládlého zápachu.

Knihu Ernsta Hiemera s názvem Jedovatá houba (v originále Der Giftpilz) vydalo nakladatelství Guidemedia etc. Stojí necelé tři stovky a je zařazena mezi literaturu pro děti. V popisu knihy stojí, že se jedná o ilustrovanou dětskou knihu, která je klasickým antisemitským dílem německé nacionálněsocialistické osvěty.

Knihu vydal v roce 1938 ve svém nakladatelství Der Stürmer jeden z nejaktivnějších kritiků Židů své doby Julius Streicher.

„Kniha ležérní formou dětem například radí, jak poznat Žida: podle odporného, nasládlého zápachu, anebo dle pohledu, který je číhavý a bodavý. Už na očích mu člověk okamžitě pozná, že je to špatný a prolhaný člověk,“ stojí v popisu dětské knížky, jejímuž autorovi bylo po válce v Německu doživotně zakázáno působit jako učitel.

„Nesmlouvavě autor zkomponoval taktéž básně, kterými zakončuje každou jednotlivou kapitolu. Vražda, zlodějna a lhaní, krádež, podvod, švindlování; To vše Žid může, to vše Žid smí, i židovské dítě dobře ví, že v talmudu psáno je, co Žid nenávidí a miluje, jak má smýšlet a jak má žít, v Talmudu se dozví Žid,“ uvádí nakladatelství a jednu takovou básničku rovnou cituje.

Popisek zároveň podotýká, že Jedovatá houba byla nacisty přijímána různě. Vedení strany ji vychvalovalo, zatímco některé špičky SS ji klasifikovaly jako mládež ohrožující. Podle nakladatelství může být z dnešního hlediska považována za učebnicový příklad protižidovské agitace.

Česká knižní distribuce nabízí i další tituly nakladatelství Guidemedia etc, které jsou namířeny proti Židům, například Golem – metla Čechů nebo soubor protižidovských výroků přisuzovaných význačným osobám české literatury s názvem Co řekli naši velikáni o Židech. Prodává také program NSDAP či spisky nacistického vůdce Adolfa Hitlera.

Na knihu upozornil na Twitteru zahraniční zpravodaj na Blízkém východě Jakub Szántó. „Českem se šíří další nacistické škváry a internetové obchody jsou neschopné odlišit, co prodávat a čím se naopak podílejí na porušování zákona. Pevně doufám, že Policie ČR ví a bude urychleně konat,“ uvedl Szántó.

Policie uvedla, že knihu Jedovatá houba bude řešit. „O případu víme a v obecné rovině můžeme potvrdit, že se jím zabýváme,“ napsala.

Knihu na Twitteru komentoval i šéf české diplomacie Tomáš Petříček (ČSSD). „Strašné. Doufám, že s nimi příslušné orgány okamžitě zatočí,” napsal.

Není to poprvé, kdy se v Česku dají sehnat předměty nacistické propagandy. Před třemi lety například vzbudilo rozruch vydavatelství Naše vojsko, když vyšlo najevo, že prodává trička a hrnky s Hitlerovou podobiznou. Nakladatelství to hájilo s tím, že se jedná o sběratelskou edici.

Limberského auto figurovalo v nahrané nehodě

Jako fingovanou dopravní nehodu vyšetřují kriminalisté nahlášenou srážku dvou osobních automobilů, ke které mělo dojít loni v březnu na Domažlicku. Podle informací Práva je jedním z vozidel luxusní bentley fotbalisty plzeňské Viktorky Davida Limberského.

Za volantem měl tehdy sedět 45letý cizinec. Ten policistům tvrdil, že do něj v zúženém podjezdu pod železniční tratí narazila řidička ve starším mercedesu, což 43letá žena potvrdila s tím, že protijedoucímu vozidlu nedala přednost.

Oba následně popsali nehodový děj u pojišťovny údajného viníka, která ale kvůli pochybnostem uplatněný nárok na údajně způsobenou škodu ve výši 813 tisíc korun doposud nevyplatila.

Státní zastupitelství Právu potvrdilo, že policisté nyní zahájili trestní stíhání obou řidičů pro pojistný podvod. „K nehodě došlo před druhou hodinou v noci mezi obcemi Hluboká a Loučim. Řidička mercedesu při vjezdu pod viadukt nerespektovala dopravní značku o přednosti protijedoucích vozidel a levou stranou narazila do levé strany vozu Bentley, který byl po střetu odražen do zdi železničního mostu,“ popsala tehdy karambol domažlická policejní mluvčí Dagmar Brožová.

Dodala, že škodu na vozidle Bentley policisté odhadli na 700 tisíc korun a na mercedesu na 20 tisíc korun. V průběhu vyšetřování ale detektivové zjistili, že poškození obou vozidel neodpovídá jejich vzájemnému kontaktu pod viaduktem, který měl být příčinou nehody.

  • UKÁZKA DALŠÍ NEHODY LIMBERSKÉHO

„Obě vozidla byla na komunikaci umístěna do takového postavení, aby nehoda působila věrohodně. Automobil Bentley byl pravou stranou najetý a opřený o zeď mostu,“ uvedl zdroj obeznámený s případem.

Vyšetřování kolem vozu Limberského zřejmě ale nezůstane jen u pojistného podvodu. Jak Právo zjistilo, kriminalisté v současné době prověřují okolnosti, za kterých vozidlo dva měsíce po údajné nehodě změnilo majitele.

V této souvislosti podezřívají úředníka dopravního odboru klatovské radnice, že automobil přeregistroval bez potřebných dokladů na firmu, která se specializuje na prodej havarovaných vozidel. „Provedl úkony v registru silničních vozidel bez splnění zákonných náležitostí a tím postupoval úmyslně v rozporu se zákonem o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Vlivem jeho protiprávního jednání došlo ke změně vlastníka a provozovatele vozidla,“ uvedl zdroj obeznámený s případem.

Žádost o převod podal podle zjištění Práva stejný cizinec, který je vyšetřován kvůli předešlé fingované nehodě. „Zahájili jsme úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby,“ potvrdil zdroj obeznámený s případem.

Podle něj zaměstnanec městského úřadu provedl změnu v registru bez plné moci s ověřeným podpisem od původního vlastníka i provozovatele vozidla a novému majiteli vystavil duplikát technického průkazu. Vozidlo přitom stále ještě patří leasingové společnosti sAutoleasing a Limberský je jeho provozovatel.

„S ohledem na probíhající trestní řízení v dané věci nebudeme případ komentovat,“ sdělila na dotaz Práva mluvčí společnosti sAutoleasing Kateřina Halatová.  Reakci Limberského se Právu nepodařilo získat. Nevyjádřil se ani jeho právní zástupce. Právu napsal SMS zprávu, že je na zahraniční dovolené.

Limberský se svým bentley se dostal do pozornosti médií už několikrát v minulosti. V září 2015 s ním naboural v opilosti. Následně fotbalistu podvedl jeho známý, který se měl postarat o opravu vozu. Peníze, které na to od Limberského dostal, ale do servisu nepředal a nechal si je pro sebe.

Před dvěma lety zase neznámý výtržník úmyslně poškrábal zaparkované bentley v centru města.

Konec zubařů v důchodovém věku? Komora jim rekordně zvedla příspěvky

Česká stomatologická komora (ČSK) si došlápla na zubaře v důchodu, kteří docházejí do praxí vypomáhat, aby alespoň částečně ulevili poptávce pacientů. Členské roční poplatky, které se pohybovaly okolo 500 korun, jim zvedla více než desetinásobně. 

„Mám nyní komoře zaplatit 6900 korun, to je polovina mého měsíčního platu,“ zhrozila se lékařka z obce v Praze-východ.

Máloco chybí v Česku tak jako zubaři. Lidé z pohraničí, menších měst a vesnic musí s bolestí zubů dojíždět desítky kilometrů. Drtivá většina těch, kteří zubaře nemají, stráví na telefonu hodiny, než seženou někoho, kdo jim neodpoví „nepřijímáme“. Na nové ordinace se stojí fronty.

Místo pětistovky 6900 Kč

Starostové obcí jsou tak zoufalí, že už několik let lákají nové lékaře na zrekonstruované bydlení i zařízené ordinace za miliony. Scénáře, které vedou k těmto situacím, jsou obdobné, zubaři odcházejí do důchodu, nástupce nemají, a tak ordinaci zavřou.

Bez bližšího vysvětlení obdrželi letos zubaři, kteří ze zákona musí platit členské příspěvky České stomatologické komoře, nový výměr poplatků. Výrazně se změna dotkla zubařů, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru, navíc důchodového věku.

„Vůbec netuším, proč k tomu došlo. Vždy jsem platila 500 korun ročně a za to jsem dostávala měsíčně časopis ČSK. Ve stomatologii pracuji celý život, je mi 66 let, pracuji na půl úvazku a každý rok zvažuji, jestli už neskončit. Fyzicky je to velmi náročná práce. Ale pořád mě přemlouvají, že odejít nemohu. Tento příspěvek jsem nezaplatila. Jsem zaměstnaná, a tak požádám majitele ordinace, aby to za mě zaplatil, případně mi přispěl. Přijde mi to skutečně neadekvátní,“ svěřila se redakci zubařka, která ošetřuje pacienty ve Středočeském kraji.

Podobně na tom jsou minimálně stovky dalších. Na webových stránkách ČSK je vyvěšena informace, že splatnost poplatků byla prodloužena a postupně budou vyřizovat konkrétní žádosti. Podle informací Práva je negativních reakcí lékařů opravdu mnoho. Z komory ovšem zní, že šlo o rozhodnutí jejich zástupců na sněmu ČSK.

Komora si však za svým rozhodnutím stojí. Násobné zvýšení příspěvků se týká jen lékařů v důchodovém věku a těch, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru. Ulehčí naopak absolventům a maminkám s dětmi.

ČSK: Jako u advokátů

„Kdysi byl kolega důchodce na zaslouženém odpočinku. Dnes mnozí při důchodu pracují mnoho let. Tak jsme vyrovnali podmínky pro všechny, kteří pracují. Úlevy mají maminky s dětmi. Novinkou, kam jdou peníze, je bezplatné členství pro absolventy. Je to nyní podobné jako u advokátů,“ vysvětlil prezident ČSK Roman Šmucler.

„K razantnímu navýšení došlo jen u kolegů starších 70 let, kteří dříve nic neplatili, pokud byli zaměstnanci, a u ostatních důchodců, kteří platili 300 korun. Dnes je poplatek 4900 korun. Jednotlivé oblastní stomatologické komory si pak ještě stanovují vlastní poplatek,“ popsal prezident ČSK s tím, že pracujících důchodců a starších 70 let eviduje komora 322 a zubařů zaměstnanců 1148. Celkově ČSK eviduje 11 404 členů.

Nový poplatek dopadl i na zubaře důchodového věku, kteří chodí, byť jen jednou dvakrát měsíčně, do ordinací vypomáhat, aby se dostalo na všechny pacienty. Těm prezident v ne­oficiálním vyjádření redakci Práva nabídl pomoc. „Pokud by někdo byl výjimka a měl so­ciální problém, může žádat komoru o slevy, nebo dokonce o dotaci,“ dodal Šmucler.

Peruánka se soudí o vlastní eutanázii

Chce zemřít, ale systém jí to nedovolí. Peruánka Ana Estradaová trpí nevyléčitelnou nemocí, která se bude zhoršovat. Třiačtyřicetiletá žena podala žalobu k soudu, který by umožnil výjimku a povolit Estradaové eutanázii, která je v zemi zakázaná.

 

Peruánka trpí od puberty polymiozitidou, což je vzácné autoimunitní onemocnění, které se projevuje svalovou slabostí a je nevyléčitelné. Estradaová zůstává celý den na lůžku a dýchá pomocí ventilátoru připojeného k její průdušnici.

Svůj život by chtěla ukončit, než se nemoc začne ještě více zhoršovat. „Měla jsem v hlavě, že to udělám ilegálně. Jenže jsem po příbuzných nemohla žádat, aby mi asistovali při sebevraždě,“ řekla agentuře Reuters Estradaová.

Smrt s důstojností

Peru je silně katolicky založená země. Asistovat někomu při sebevraždě je protizákonné a dotyčný se může dostat do vězení. Třiačtyřicetiletá Peruánka chce  „smrt s důstojností“ a společně s právníky proto hodlá svůj případ dostat k soudu.

Jeho výsledek by mohl rozšířit hranice občanské svobody v zemi, kde jsou dosud zakázány potraty i homosexuální sňatky.

Peruánský ombudsman Walter Gutierrez, který se případem ženy zabývá, tvrdí, že nenechat Estradaovou zemřít je porušení důstojného života, což je termín, který je popsaný v peruánské ústavě.

„Jen se chci vyhnout utrpení a bolesti, které by mě časem potkaly. Chtěl jsem žít svobodný život, ale když nemůžu rozhodovat o svém těle, tak žádnou svobodu necítím,“ dodala.

Školky se potýkají s generací roztěkaných

Předškolní vzdělávání dětí se komplikuje. Civilizační proměny i obrat v přístupu k výchově rodičů se podepisují na nižší soustředěnosti dětí v mateřinkách. Navíc jsou třídy naplněné, což situaci učitelek ještě ztěžuje.

„Vůbec nerozumí jednoduchým pokynům. Řeknu jim, otočte se na druhou stranu a nikdo nereaguje. Nejsou schopné chvíli udržet pozornost. S tím jsem se ještě nesetkala. Asi mají příliš podnětů. Stačí si zajít do obchodu a je to na ně strašný nápor,“ hořekovala zkušená kantorka ze školky v Praze 10 nad svými 27 tři až čtyřletými svěřenci.

Za svou kariéru už vychovala několik generací předškoláků, ale letošní ročník těch nejmladších se podle ní vymyká. Podobnou zkušenost zažívají učitelky i v jiných školkách.

 

„Děti jsou opravdu nesoustředěné, rozptýlené, roztěkané, těžko udrží pozornost,“ popsala Právu ředitelka Mateřské školy Čučice na Brněnsku Jana Matulová, která nedávno reprezentovala přes 500 ředitelek mateřských škol při jednání s vládou o pracovních podmínkách.

Sama vede malotřídku o maximálním počtu 24 dětí a problémy jsou podle ní i zkušeností kolegů z okolí obdobné jako ve větších aglomeracích. I když venkovské děti mají výhodu. „Na vesnici je to trošku jinak. Hodně chodíme do přírody a přemíra podnětů až taková není. Jako hrozbu, globálně, vnímám mobily, tablety a digitální technologie vůbec,“ uvedla.

„Jako učitelky nemůžeme konkurovat blikajícímu předmětu, který vydává zvuky, který útočí na více smyslů dítěte. V takové situaci jsme pro děti ‚nezajímavé‘. Obyčejný lidský kontakt, komunikace je pak pro ně problém. Ano, mají i problém, co se týká řeči,“ dodala.

Stížnosti se ale táhnou také za rodiči, byť jejich zátěž nikdo nezpochybňuje. Dětem však už prý v raném věku moderní technologie zpřístupňují a obecně jsou k nim příliš benevolentní.

„Pro děti je těžké pochopit, že je tady nějaká autorita učitele. Vidím to na nich, když přijdou rodiče. Ony nerespektují ani je. Jak mají poslouchat nás? Nemyslím si, že by měly být poslušné jako dřív na povel. Ale jde o respekt k autoritě,“ míní ředitelka Matulová.

Podle ní si rodiče sami nevědí s dětmi moc rady. Připouští, že nejen změna výchovy, ale i požadavky doby se na poměrech promítají. „Pracovních povinností je hodně. I já si uvědomuji, že bych se svými dětmi školou povinnými měla trávit víc času,“ uzavřela.

Připomněla, že třídy v mateřinkách jsou zcela běžně naplněné na maximum, tedy o 24 dětech. Nicméně není výjimkou, když jich je 28, jak zákon v případě nutnosti povoluje, což se ovšem podle Matulové děje „jak na běžícím pásu“. Těžko se při tom všem může kantor věnovat dětem individuálně. Pochvaluje si ovšem, že ministerstvo dodalo peníze na zaplacení dalšího učitele během odpoledních hodin. Stejně tak ocenila spolupráci s asistenty.

Zkušenosti učitelů potvrzují i dětští psychologové. „Důvodů, proč jsou děti roztěkané, najdeme plno, ale jsou spíš sociologické. Mění se společnost, způsob výchovy, přístup rodičů k dětem, prostředí, ve kterém žijí,“ řekla Právu doktorka psychologie Karolina Diallo.

„Ano, i v obchodech je vjemů strašně moc. Ale výzkumy také ukazují, že roztěkanost souvisí s používáním tabletů a mobilů. Děti v předškolním věku je běžně umí ovládat,“ zdůraznila.

Vysvětlila, že organismus je nastaven na vnímání kontrastních, výrazných podnětů. A čím je jich víc, tím víc se otupuje citlivost vnímání. Podle Diallo je sice doba uspěchanější a rodiče unavenější, mnohdy ale jde i o pohodlnost. „Rodiče často alibisticky tvrdí, že dětem dávají tablet, protože jsou přetížení. Ale spíš jsou pohodlnější. Když mu to dám, tak získám čas, kdy dítě nebude otravovat,“ řekla.

Sama není proti užívání tabletu, ale jde o to, kdy ho povoluje. „Pokud ho dám dítěti, které je nemocné nebo se chystá na obávanou injekci, tak ho to rozptýlí. To je něco jiného, než když mu ho dám hned po školce a posadím ho na gauč,“ uvedla.

Málo spí

Jan Kulhánek z centra Psychoterapie Anděl v Praze doplnil, že roztěkanost souvisí i s nedostatkem spánku. „Rodiny mají úplně jiný styl vedení. Spousta dětí není vedena vlastně nijak. Je to jakýsi neautoritativní styl a děti nejsou zvyklé poslouchat instrukce,“ řekl Právu.

Rodinám chybí pevný řád, nechodí se pravidelně k jídlu ani do postele a nedostatek spánku má podle Kulhánka dramatický vliv na schopnost soustředit se. Další faktor prý je, že děti nejsou zvyklé na dětský kolektiv a školková skupina je může rovněž přetěžovat.

Usmívejte se

Usmívejte se

Úsměv je typická grimasa, provázející radostné vnitřní rozpoložení člověka. Úsměvem reagujeme na vtip, radostnou novinu, ale i na pomoc nebo pozdrav. Specifický úsměv může vyjadřovat také např. ironii nebo výsměch.
Při úsměvu člověk pozvedne ústní koutky směrem vzhůru a poodhalí zuby. Při smíchu se na rozdíl od úsměvu zapojí také bránice, jde o hlasitý projev.
Někteří psychologové se pokoušejí rozlišovat úsměv na upřímný a hraný (křečovitý) na základě aktivace určitých mimických svalů, nicméně problematika je dosti složitá, protože škála úsměvů u každého člověka je nesmírně pestrá. (Wikipedie).

Dnes se lidé málo usmívají, pokud vůbec. Asi mají mnoho starostí, jinak si to nedokážu zdůvodnit.
Ano já mám také starosti, jako každý, ale to neznamená, že se na své spolubčany nemohu usmát. A dát jim najevo, že jim nejsem nepřátelsky nakloněn a některé z nich mám dokonce více, či méně rád. A navíc, je to ten nejlepší úplatek nebo vstupenka do srdce člověka. Nic mne nestojí, nepřijdu o tak drahocený čas, ALE musí být upřímný. Usměju se na prodavačku, policistu, který mne kontroluje, na paní na úřadě, kam jsem byl vyzván se dostavit v „neodkladné“ záležitosti. Ale, i přes to, že ta „neodkladná“ záležitost byla, no ehm …, tak i přes to všechno se na ni usměju. A najednou se problém „neodkladnosti“ vytratí kamsi do neznáma a zůstane jen ta záležitost. A k mé a hlavně k její spokojenosti je vyřešena rychle a bez zádrhelů.
Jen jednou jedinkrát, jsem si připadal jako kriminálník nebo úchyl, či terorista (dnes tak módní slovo, že jsem si ho nemohl odpustit). Bylo to v samoobsluze (honosně zvané – market), kde jsme byli nakupovat s manželkou. Za pokladnou seděla paní, s evidentně typickou náladou a typickým výrazem ve tváři pro tuto profesi. Oba, já i moje manželka jsme se na ní usmáli. Její reakce nás dost překvapila. Nejdřív si nás nevěřícně prohlédla od paty, až k hlavě, my udělali totéž, jelikož jsme si mysleli, že je na nás něco divného. Ale vše bylo v normálu společenské konvence. Pak se na její tváři objevil výraz naprostého zděšení a dodnes si myslíme ( a to bez přehánění), že přemýšlela o tom, zda má zvolat policii nebo radši rovnou zásahovou jednotku. Nakonec vše dobře dopadlo, nebyli jsme zatčeni, zaplatili jsme za nákup. Jen při odchodu nás bedlivě sledovala, až do doby, než jsme nastoupili do auta a odjeli.

Poslední slovo

Poslední slovo

„Zase musí mít poslední slovo“, začínám se rozčilovat. Naše nejmladší dcera. Ale vždy musí mít poslední slovo nebo alespoň vydá jakýsi, blíže nedefinovatelný zvuk. Popřípadě více stejných nedefinovatelných zvuků
a v některých případech i více různých nedefinovatelných zvuků.
Co s tím. Pokouším se ji nenásilnou formou přesvědčit o tom, že by neměla mít poslední slovo nebo vydávat zvuky vyjadřující nevoli s mým nesouhlasem. Nestkává se to s pramalým úspěchem.
Musím přitvrdit. Zvýším hlas, opět cosi odpoví nebo vydá zvuk. Okamžitě si položím otázku :“Co jsem komu udělal, že mne tak trestá?“. A opět přitvrdím. Již nic neysvětluji, ale nezakrytě vyhrožuji domácím vězením.
Vůbec, ale vůbec nic si z toho nedělá.V tu chvíli vím, že je jako tetřev při námluvách. Nevidí, neslyší.
A tak to dopadne jako vždy. Dostane týden domácího vězení. Může na zahradu nebo terasu, protože nemám sílu s ní diskutovat o tom, zda se domácí vězení, v jejím pokoji, vztahuje i na toaletu nebo koupelnu. Argument „A co toaleta?“, využije proti mě a koupelnu, zase ve svůj prospěch.
A o pomoci v domácnosti se radši nezmiňuje, aby se náhodou nedozvěděla to, co nechce slyšet.
Tak vlastně nevím, kdo z nás dvou je potrestaný.

Čekání

Čekání

Všichni na něco čekáme. Na autobus, ve frontě na pokladnu, až nám bude patnáct, pak osmnáct …,na výplatu, důchod, na lásku, na návrat dětí, na návštěvu, na opravené auto.Čekáme celý život. A proč? Vždyť je to neustálý stres a obavy a vůbec si nevychutnáme přítomný okamžik. Ten okolo nás plyne a přicházíme o něj. Nikdy na nás nepočká, ani se nevrátí. Dává nám jen jedinou šanci všimnout si ho. Ale my si ho nevšímáme, čekáme na budoucí okamžik, ale toho si také nevšímáme, opět nenaplnil naše čekání. Tak, k čemu je, když si ho nevšímáme? Zdá se, že vůbec k ničemu. Ale opak je pravdou. Jednou, jednou někdy v budoucnu se zastavíme a všimneme si ho. Řekne nám : „Ahoj. Jsem tady. Jsem šťastný, že mužeme spolu prožít něco krásného.“ A ukáže nám mraky plující po obloze, západ slunce, vítr ve vlasech malé holčičky, berušku na šatech starého pána. Prostě nás nechá prozřít. A od té doby se již vždycky budeme těšit z přítomného okamžiku. Věřte, zpříjemní Vám to čekání, třeba na … . Opravdu.