Strach

Mám strach. Z čeho? Já vlastně ani nevím. Je to jen takový pocit okolo žaludku. To všichni známe. Můžeme mít i konkrétní strach. Že na něco nebudeme mít peníze, že přijdeme pozdě do zaměstnání, že nezvládneme maturitní zkoušku, že došlo v lednici pivo, že cokoliv. Ten strach, ať má jakýkoliv původ, je neopodstatněný. Většinou se katastrofické scénáře, které podněcují náš strach, nenaplní.
Tak, proč se strachovat dřív, když se to možná ani nestane? Odložme strach na pozdější dobu, na někdy jindy. A když se to přeci jen stane, tak již strach mít nemusíme. Už se stalo a s tím nic nenaděláme. A když se to přeci stane, tak co? Svět se nezboří, řeka poteče dál, v květnu stejně budou jahody, pošťačka nám donese poštu, sousedův nezvedený synek nám stejně to okno rozbije.
Přece se nenecháme zastrašit nějakým strachem, nebo Vy ano? Já ho již poslal do háje zelenýho a někdy, když jsem sám a nikdo mne neslyší, tak i jinam.

Proč? Protože…

„Proč?“ Ptá se syn. „Protože …“ Odpovídám na jeho otázku. Je to přece ta nejdůležitější otázka, proto odpovídám.
A rodič, přece zná odpověď na jakoukoliv otázku. Zkrátka, ví všechno, umí odpovědět.
Ale …, je to opravdu tak? Po několika „Proč?“ mi dochází vysvětlení, argumenty. Ale později mi dochází, k nemalé radosi syna, že již před několika předchozími „Proč?“ již neočekává moje „Protože…“.
On se bezostyšně baví na můj účet, jak hledám odpovědi na jeho „Proč?“. Moje „Protože…“ jsou stále těžkopádnější a s většími a stále delšími odmlkami, jak usilovně pátrám v paměti na dané téma a snažím se ho přeložit do jazyka, kterým tu pravdu sdělím. A v tu chvíli si uvědomím, jak ho miluji.
Je vtipálek, má smysl pro humor. A to je mnohem důležitější, než jeho „Proč?“ a moje „Protože…“
A teď si představte, že se nejedná pouze o jednoho syna, ale o mnoho dalších dětí.
Již v této hře máte své zkušenosti, ale tu hru hrajete opět a opět s nedočkavým očekáváním, že Vás potomek opět nachytá na švestkách a náramně se baví na Váš účet. A je to úžasné.
Rodiče – užívejte se se svými dětmi, jinak budete velice ochuzeni a ta doba „Proč?“ se již nikdy nevrátí.

Usmívejte se

Usmívejte se

Úsměv je typická grimasa, provázející radostné vnitřní rozpoložení člověka. Úsměvem reagujeme na vtip, radostnou novinu, ale i na pomoc nebo pozdrav. Specifický úsměv může vyjadřovat také např. ironii nebo výsměch.
Při úsměvu člověk pozvedne ústní koutky směrem vzhůru a poodhalí zuby. Při smíchu se na rozdíl od úsměvu zapojí také bránice, jde o hlasitý projev.
Někteří psychologové se pokoušejí rozlišovat úsměv na upřímný a hraný (křečovitý) na základě aktivace určitých mimických svalů, nicméně problematika je dosti složitá, protože škála úsměvů u každého člověka je nesmírně pestrá. (Wikipedie).

Dnes se lidé málo usmívají, pokud vůbec. Asi mají mnoho starostí, jinak si to nedokážu zdůvodnit.
Ano já mám také starosti, jako každý, ale to neznamená, že se na své spolubčany nemohu usmát. A dát jim najevo, že jim nejsem nepřátelsky nakloněn a některé z nich mám dokonce více, či méně rád. A navíc, je to ten nejlepší úplatek nebo vstupenka do srdce člověka. Nic mne nestojí, nepřijdu o tak drahocený čas, ALE musí být upřímný. Usměju se na prodavačku, policistu, který mne kontroluje, na paní na úřadě, kam jsem byl vyzván se dostavit v „neodkladné“ záležitosti. Ale, i přes to, že ta „neodkladná“ záležitost byla, no ehm …, tak i přes to všechno se na ni usměju. A najednou se problém „neodkladnosti“ vytratí kamsi do neznáma a zůstane jen ta záležitost. A k mé a hlavně k její spokojenosti je vyřešena rychle a bez zádrhelů.
Jen jednou jedinkrát, jsem si připadal jako kriminálník nebo úchyl, či terorista (dnes tak módní slovo, že jsem si ho nemohl odpustit). Bylo to v samoobsluze (honosně zvané – market), kde jsme byli nakupovat s manželkou. Za pokladnou seděla paní, s evidentně typickou náladou a typickým výrazem ve tváři pro tuto profesi. Oba, já i moje manželka jsme se na ní usmáli. Její reakce nás dost překvapila. Nejdřív si nás nevěřícně prohlédla od paty, až k hlavě, my udělali totéž, jelikož jsme si mysleli, že je na nás něco divného. Ale vše bylo v normálu společenské konvence. Pak se na její tváři objevil výraz naprostého zděšení a dodnes si myslíme ( a to bez přehánění), že přemýšlela o tom, zda má zvolat policii nebo radši rovnou zásahovou jednotku. Nakonec vše dobře dopadlo, nebyli jsme zatčeni, zaplatili jsme za nákup. Jen při odchodu nás bedlivě sledovala, až do doby, než jsme nastoupili do auta a odjeli.

Poslední slovo

Poslední slovo

„Zase musí mít poslední slovo“, začínám se rozčilovat. Naše nejmladší dcera. Ale vždy musí mít poslední slovo nebo alespoň vydá jakýsi, blíže nedefinovatelný zvuk. Popřípadě více stejných nedefinovatelných zvuků
a v některých případech i více různých nedefinovatelných zvuků.
Co s tím. Pokouším se ji nenásilnou formou přesvědčit o tom, že by neměla mít poslední slovo nebo vydávat zvuky vyjadřující nevoli s mým nesouhlasem. Nestkává se to s pramalým úspěchem.
Musím přitvrdit. Zvýším hlas, opět cosi odpoví nebo vydá zvuk. Okamžitě si položím otázku :“Co jsem komu udělal, že mne tak trestá?“. A opět přitvrdím. Již nic neysvětluji, ale nezakrytě vyhrožuji domácím vězením.
Vůbec, ale vůbec nic si z toho nedělá.V tu chvíli vím, že je jako tetřev při námluvách. Nevidí, neslyší.
A tak to dopadne jako vždy. Dostane týden domácího vězení. Může na zahradu nebo terasu, protože nemám sílu s ní diskutovat o tom, zda se domácí vězení, v jejím pokoji, vztahuje i na toaletu nebo koupelnu. Argument „A co toaleta?“, využije proti mě a koupelnu, zase ve svůj prospěch.
A o pomoci v domácnosti se radši nezmiňuje, aby se náhodou nedozvěděla to, co nechce slyšet.
Tak vlastně nevím, kdo z nás dvou je potrestaný.

Čekání

Čekání

Všichni na něco čekáme. Na autobus, ve frontě na pokladnu, až nám bude patnáct, pak osmnáct …,na výplatu, důchod, na lásku, na návrat dětí, na návštěvu, na opravené auto.Čekáme celý život. A proč? Vždyť je to neustálý stres a obavy a vůbec si nevychutnáme přítomný okamžik. Ten okolo nás plyne a přicházíme o něj. Nikdy na nás nepočká, ani se nevrátí. Dává nám jen jedinou šanci všimnout si ho. Ale my si ho nevšímáme, čekáme na budoucí okamžik, ale toho si také nevšímáme, opět nenaplnil naše čekání. Tak, k čemu je, když si ho nevšímáme? Zdá se, že vůbec k ničemu. Ale opak je pravdou. Jednou, jednou někdy v budoucnu se zastavíme a všimneme si ho. Řekne nám : „Ahoj. Jsem tady. Jsem šťastný, že mužeme spolu prožít něco krásného.“ A ukáže nám mraky plující po obloze, západ slunce, vítr ve vlasech malé holčičky, berušku na šatech starého pána. Prostě nás nechá prozřít. A od té doby se již vždycky budeme těšit z přítomného okamžiku. Věřte, zpříjemní Vám to čekání, třeba na … . Opravdu.

Kdy začíná den

Kdy začíná den

Tak, kdy skutečně začíná den? Ráno začíná rozedněním, odpoledne odpočinkem, večer po setmění, a noc?To ponocujeme nebo již spíme. Alespoň někteří z nás. Všechny začátky a konce jednotlivých částí dne jsou upraveny ročními obdobími. Ale, kdy začíná den? Já v tom mám zcela jasno.Den nezačíná před devátou hodinou. To jsem již napůl vzhůru, slastně se protahuji a začátek dne se snažím posunout ještě o pár minut, na pozdější dobu. Po, ne vždy příjemných, ranních procedurách, následuje hrnek kávy. A tu chvíli teprve začíná skutečný den. A kdy začíná ten Váš?

… neboť …

... neboť ...

Slovo Neboť - vysvětluje důvod předchozí věty.
                      "Šel se projít, neboť se mu nechtělo spát."
Toliko vysvětlení Wikislovníku. Na internetu najdete mnoho poučných článků, většině z nich ani neporozumíte.
 
Ale když se zamyslím nad tímto slovem, ochutnávám ho ze všech stran na jazyku, je tak libozvučné, že neodolávám a nechávám ho vstoupit do jednoho nebo druhého ucha, očichávám jeho vůni a mé oko je laskáno jeho  měnícími se barvami. Potom dospívám k jeho jediné možnosti použití. A to na konci věty. 
Věta se sice tváří nedokončená a posluchač očekává pokračování, ale žádného se nedočká.  Posluchači, či čtenáři dává taková věta prostor k zamyšlení, fantazii a představám.  Takovou větu může dokončit sám, aniž by byl omezován danými důvody.
 
Věta se stává důležitou, neboť ...

Tajemný les

Tajemný les

Když jsem byl malý kluk, jezdili jsme z Prahy, o víkendech, svátcích i o prázdninách na statek. Byl u Litomyšle a úplně na samotě. Do nejbližší dědiny po polní cestě 2 km a do lesa 1 km, do kopce.

Ten les.
Pro malého kluka byl tajemný a nekonečný. S tátou jsme tam chodili pro dříví, na houby i jen tak. Bylo úžasné pozorovat mravence v mraveništi, srnky, kymácející se stromy ve větru a poslouchat jejich praskot, jak se větve otíraly o sebe.

Nejtajemnější část lesa.
Hustý porost bývalé lesní školky, vzbuzoval ve mne mnoho představ o pohádkových bytostech, které tam žily. Představoval jsem si, co zrovna v tu chvíli dělají a snažil jsem se prokouknout houští, a alespoň některou z těch tajemných bytostí koutkem oka zahlédnout. Vždy připraven vzít nohy na ramena, protože, a to všichni vědí, že si s některými z nich obyčejný smrtelník v žádném případě nemůže zahrávat.

Kačenky.
Tak tam jsem si opravdu vyhrál. Kačenky, tak se jmenoval pramen vody, s malou tůňkou, kde líně plavali pstruzi. Pramen s tůňkou se jmenoval podle takového větrníku, ale poháněného vodou. A zároveň roztáčel jiný větrník, na jehož konci lopatek byli umístěny dětské gumové kačenky. Odtud ten název.

Prostě příjemná nostalgie.