Poslední slovo

Poslední slovo

“Zase musí mít poslední slovo”, začínám se rozčilovat. Naše nejmladší dcera. Ale vždy musí mít poslední slovo nebo alespoň vydá jakýsi, blíže nedefinovatelný zvuk. Popřípadě více stejných nedefinovatelných zvuků
a v některých případech i více různých nedefinovatelných zvuků.
Co s tím. Pokouším se ji nenásilnou formou přesvědčit o tom, že by neměla mít poslední slovo nebo vydávat zvuky vyjadřující nevoli s mým nesouhlasem. Nestkává se to s pramalým úspěchem.
Musím přitvrdit. Zvýším hlas, opět cosi odpoví nebo vydá zvuk. Okamžitě si položím otázku :”Co jsem komu udělal, že mne tak trestá?”. A opět přitvrdím. Již nic neysvětluji, ale nezakrytě vyhrožuji domácím vězením.
Vůbec, ale vůbec nic si z toho nedělá.V tu chvíli vím, že je jako tetřev při námluvách. Nevidí, neslyší.
A tak to dopadne jako vždy. Dostane týden domácího vězení. Může na zahradu nebo terasu, protože nemám sílu s ní diskutovat o tom, zda se domácí vězení, v jejím pokoji, vztahuje i na toaletu nebo koupelnu. Argument “A co toaleta?”, využije proti mě a koupelnu, zase ve svůj prospěch.
A o pomoci v domácnosti se radši nezmiňuje, aby se náhodou nedozvěděla to, co nechce slyšet.
Tak vlastně nevím, kdo z nás dvou je potrestaný.

Facebook
WhatsApp
Email
Vytisknout

PŘIHLÁŠENÍ

© Copyright 2020   |   All Rights Reserved   |   Vytvoril: BAMBIK